‚—-

Anatomie kyčelního kloubu

Anatomicky je kyčelní kloub tvořený jamkou v pánevní kosti a hlavicí kosti stehenní. Oba kloubní povrchy jsou pokryty chrupavkou, která zajišťuje spolu se synovií – vazkou tekutinou vyplňující vnitřní prostor kloubu – hladký a nebolestivý pohyb. Podmínkou pro bezproblémovou funkci je ale správná stavba kloubu. Za normálních okolností hlavice zapadá do jamky pevně a její pohyb v jamce je nebolestivý. Při dysplazii kyčelních kloubů vzniká tzv. laxita, čili volnost kloubu, při které se tvar hlavice i jamky v různé míře deformuje, pohyb je bolestivý a následně se v kloubu vyvíjí osteoartróza. O osteortróze se dočtete více v článku Osteoartróza z pohledu klinické praxe a také Osteoartróza a možnosti její léčby.

Vliv dědičnosti

V krátkosti je vhodné se zmínit i o dědičnosti dysplazie kyčelních kloubů. Jedná se o tzv. polygenní dědičnost, tzn. podílí se na ní větší množství genů, které mají vliv na anatomický vývoj kyčelního kloubu. Stupeň dědivosti laxity (volnosti) kyčelního kloubu je plemenně rozdílný a je předmětem výzkumů, dosavadní výsledky jsou však alarmující – např. u labradorských retrívrů se laxita kyčelního kloubu dědí z více než 90% a lze předpokládat, že u jiných plemen bude toto číslo podobné. Kromě dědičnosti se na klinickém vývoji DKK podílí i podmínky prostředí – zejména rychlost růstu a stupeň zatížení vyvíjejících se kyčelních kloubů. Zajímavým faktem je, že nejkritičtějším obdobím pro vývoj kyčelního kloubu je prvních 6 až 8 týdnů života štěněte, kdy je tkáň kyčelních kloubů ještě relativně měkká a tudíž snáze defomovatelná.

Projevy onemocnění

S jakými problémy se můžeme u psa postiženého dysplazií kyčelních kloubů setkat?
Jedná se především o: neochotu k pohybu, zejména potíže při vstávání, skákání, chůzi do schodů, nastupování do auta, pes může odlehčovat pánevní končetiny nadměrným vybočováním zadku, odrážením se oběma pánevními končetinami nebo přenášením váhy na hrudní končetiny.
Příznaky se často zvýrazňují po delším odpočinku a větší zátěži.
Všechny tyto problémy jsou způsobeny bolestí kyčelních kloubů – u rostoucích jedinců je bolest způsobena volností kloubu, u psů starších je hlavní příčinou bolesti vzniklá osteoartróza. Nástup klinických příznaků je možný už od cca 4 měsíců věku, ale častý je i u dospělých psů v závislosti na stupni DKK a individuálním vnímání bolesti daným jedincem. Postiženy jsou častěji oba dva kyčelní klouby, ale výjimkou není ani jednostranné postižení.

Diagnostika, dělení dysplazie kyčelních kloubů

Kromě klinických příznaků je základním pilířem diagnostiky RTG vyšetření. Je důležité zdůraznit, že kvalitní RTG snímek je možné zhotovit pouze v hluboké sedaci nebo celkové anestezii, což platí zejména u velkých plemen psů. Jen tak je snímek projekčně správný a jsme schopni objektivně posoudit stav kyčelních kloubů. Podle závažnosti změn patrných na RTG snímku rozdělujeme u nás DKK do 5 stupňů – od 0 (podle FCI – A) – negativní, až po 4. stupeň (FCI – E) – těžká dysplazie.

Léčba onemocnění

Léčba dysplazie kyčelních kloubů je velmi složitým problémem, zejména proto, že není možné toto onemocnění úplně vyléčit, nicméně existuje řada možností, jak psu nemocnému DKK pomoci.
Z konzervativních /nechirurgických/ metod je to zejména podávání tzv. nesteroidních protizánětlivých látek, které omezením zánětu uvnitř postiženého kloubu snižují i jeho bolestivost. Tyto léky je možné podávat nárazově při zřetelných epizodách bolestivosti, ale i dlouhodobě, pak je ovšem vhodný monitoring pacienta s ohledem na případné vedlejší účinky těchto léků. Velmi vhodné je podávání tzv. chondroprotektiv, z nichž nejpoužívanější jsou glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, MSM a kolagen. Tyto látky při dostatečně dlouhém podávání mohou působit v postižených kloubech protizánětlivě, zlepšovat pružnost kloubní chrupavky a tím zpomalovat rozvoj osteoartrózy. Výhodou je i velmi dobrá snášenlivost ze strany léčených pacientů.
Existuje řada chirurgických zákroků prováděných u psů s dysplazií kyčelních kloubů. Patří mezi ně tzv. rekonstrukční operace se zaměřením na preventivní působení u mladých psů, kdy dokážeme výrazně oddálit nástup degenerativních změn v postiženém kyčelním kloubu při zacování jeho celistvosti. Naproti tomu tzv. záchovné operace, mezi něž patří totální endoprotéza a resekce hlavice a krčku stehenní kosti, slouží k odstranění bolestivosti v kloubech těžce postižených osteoartrózou.

Rozhodnutí o způsobu léčby psa postiženého dysplazií kyčelních kloubů je individuální záležitostí a je věcí konzultace majitele zvířete s veterinárním lékařem. Pes postižený DKK je pacient vyžadující zvýšenou péči, ale při optimální volbě terapie se rozhodně nejedná o beznadějný případ a většině našich pacientů jsme schopni i při tomto onemocnění účinně pomoci.
—-

použity materiály společnosti Alavis
—-